Když už tak už

Jsou lidé, co mají štěstí a další a další se na ně lepí.. a pak jsou lidi jako já... to štěstí se unaví, sedne si na mne, já jsem v sedmém nebi a bum ho, zase odletí a zanechá za sebou spoušť... Zatímco jsem si v růžovém oparu plánovala dovolenou snů - teplo, miláček, delfínci.. - a svatbu, tak se na mne pomalu chystal přilepit stín smůly - jako bych si ho už za těch pár let neužila dost.. A tak se ke mne donesla smutná zpráva, že můj nevlastní bratr je mrtvý... noci jsem proplakala, ve dne jsem se chovala jakože nic... když už se to za dva týdny reality zacelilo a v podstatě mi zůstal jen stín v paměti, přišla další rána... nevlastní otec neunesl bolest ze ztráty a rozhodl se najít vrahy.. to znamená opustit mou mamku, která je na invalidním důchodě... a je na něm finančně závislá.. a najednou stojíme před problémem, co teď... jak jí platit nájem a jídlo a léky, když všichni mají své náklady... a tady končí má dovolená snů nebo svatba... a růžový opar už se ani v dálce nemihotá... samozřejmě peníze své mamce poskytnu, byla to ona, kdo mne celý život vychovával bez jakékoliv pomoci druhých, díky ní jsem vystudovala školu o které jsem snila, ač to nebyla žádná slast po finanční stránce, tk mi to umožnila.. jen si prostě v danou chvíli přeju ještě trochu toho štěstí..