Hlava k prasknutí

To, že se v mojí rodině mluví o studiu a všem kolem, jsem tu už zmiňovala... Dlouhé týdny už s Michalem zvažujem všechny možnosti, v hlavě se mi honí pro a proti...
Pokud tady zůstanu na studium, tak bych vystudovala bakaláře sestru - což není k zahození, uznali by mi to po evropských státech lépe než zdrávku, co momentálně mám. Jenže - sestra není doktor... Ať se na to koukám z jakékoliv strany - pokud tu medinu nezkusim vystudovat, budu si to vždycky vyčítat... jsem si jistá, že to je to, co potřebuju, abych si mohla na konci života říct, že jsem dělala to, co mne baví (zní to divně:D).
No, a dneska na to padla řeč u večeře... jen tak jsme si s host mum vysvětlovaly rozdíly školského systému u nás a mne došlo, že asi nebudu mít lepší příležitost jim říct jak to mám.. a tak jsem začala po lehoučku vysvětlovat, že ty roky studia tady pro mne budou ztracené... jakmile jsem se dostala k větě, že tu nemohu zůstat, mojí host mum se zalévaly oči slzama... když už jsem o tom mluvila naplno, tak hm plakala... hrozně mě to teď mrzí, že jsem ji rozplakala. Je hezký vědět, že jim na mne tolik záleží. Natolik, že 10 měsíců před ukončením programu je trápí to, že odjedu...
A samozřejmě je mi teď moc smutno a musím pořád přemýšlet, jestli dělám dobře... tady bych mohla vystudovat bakaláře.. v ČR to možná neutáhnu :-/